Jako další jsem si pro vás připravili rozhovor s Hankou Prosovou, která dělá aerobik. Hanka nám pověděla o svých plánech na první výkonnostní třídu.
V čem spočívá závodní aerobik?
Spočívá to asi v tom, že přes rok nacvičíme choreografii, kterou trénujeme a ta choreografie má určité téma. A pak druhý půl rok jezdíme na závody, kde se hodnotí technika, provedení a vizáž.
Jak dlouho už se aerobiku věnuješ?
S aerobikem jsem začala před sedmi lety.
A jak dlouho závodně?
To bude šestý rok.
Ještě než se dostaneme k tvému největšímu úspěchu, co vlastně považuješ za úspěch? Co je taková tvoje definice?
Za úspěch asi považuju to, že dosáhnu něčeho, čeho dosáhnout chci.
Jaký je tvůj největší úspěch?
Tak to bude asi první výkonnostní třída v soutěži FISAF, což je mezinárodní soutěž v aerobiku.
A proč zrovna aerobik? Proč ne jiný sport? Co se ti na něm tak líbí?
Na aerobiku se mi líbí to, že i během choreografie můžu strávit čas s kamarádkami, a líbí se mi, jak pak to ve finále vypadá, když cvičíme.
Jak často trénuješ?
Třikrát až čtyřikrát týdně.
Je těžké skloubit závodění a školu?
Jak kdy, horší je to, když jsou nějaké školní akce, na které často nemůžu jet, ale zvládnout se to dá normálně.
Jaké je to trénovat malé děti?
To mě strašně baví a asi i protože v těch dětech vidím, že jsou nadšené a že je baví to, co dělají na těch tréninzích, takže je můžu někam dotáhnout.
A už ses někdy zranila při aerobiku? A jaký typ zranění to byl? A jaké bylo třeba to nejhorší zranění?
Určitě, nikdy to nebylo žádné velké zranění, že bych kvůli tomu musela do nemocnice nebo podobně, ale zvrtnutý kotníky a podobně.
Chtěla by ses závodnímu aerobiku věnovat i v dospělosti?
V dospělost přímo závodnímu aerobiku asi ne, ale trénování dětí asi jo.
Takže by ses tím nechtěla živit?
Asi bych se tím moc neuživila.
Máš nějaké jiné zájmy nebo koníčky?
Určitě mě baví i jiný sporty jako lyžování, plavání a podobně, ale nejde se tomu věnovat tak moc, a tak naplno, abych to dělala závodně.
Doporučila bys ostatním dělat závodně aerobik?
Asi jo, jo mě to baví a vlastně ani za těch sedm let mě to moc neomrzelo a je to každý rok něco nového.
Co je asi nejtěžší věc, co se na tom musíš naučit?
Pro mě je asi nejtěžší najít nějakou cestu nebo techniku, čím se spojit s těmi ostatními členy týmu, protože během choreografie musíme být nějakým způsobem propojeni, abychom se nepokopali a podobně. Takže najít nějaký společný synchron.
A co když se něco takového stane? Co pak děláte?
Nic, snažíme se pokračovat dál a dělat, že se nic takového nestalo.
Stává se to, že někdo něco podobného udělá, ale nikdo z poroty si ničeho nevšimne?
Jo, stává se to docela často, že jsou tam menší chyby, kterých se nedá všimnout, vidí je jen ten, kdo tu sestavu opravdu zná.
Můžeme zavzpomínat na nějaké úspěšné závody, na nějaké výhry?
Určitě výher bylo už dost, ale ne v tak vysoké soutěži jako v té, do které se letos chystáme. Je to ta první výkonnostní třída, což už je před mistrovsvím České republiky.
Myslíš, že se někdy dostanete na mistrovství České republiky?
Ráda bych, ale obávám se toho, že pro můj tým tohle bude poslední sezona vzhledem k tomu, že holky ode mě z týmu se aerobiku věnují už pomalu 11 let, tak už je to tolik nebaví a budeme končit.
Ty bys nechtěla pokračovat dál, třeba i s někým jiným než právě s tímhle týmem?
To bych popravdě asi nechtěla, protože to nejtěžší je najít ten společný synchron s těmi lidmi a už to ani moc nejde.
Na rozhovoru se podíleli Marek Žilka a Lucie Bradáčová jako moderátoři, Daniel Šulc rozhovor přepsal a paní profesorka Růžičková ho zkontrolovala.