Rádi bychom vám také představili rozhovor s Verčou Ročkovou, nadanou cukrářkou. Verča nám pověděla o své první soutěži a dala nám radu pro začínající cukráře.
Co je podle tebe úspěch?
To je vyloženě jednoduchá otázka. Úspěch je podle mne to, když se člověk stane šťastný. A
pro každého to může být cokoliv, pro každého je to něco jiného, pro někoho je to rodina, pro
někoho třeba pocit z dobře odvedené práce, ale ten pocit štěstí bych řekla. I majetek to může
být, sice to není asi ideální, ale i to může být pocit štěstí.
Co považuješ za tvůj největší úspěch?
No doufám, že můj největší úspěch ještě přijde, protože jestli jsem už v osmnácti zažila svůj
největší úspěch života, tak to asi není úplně ono. Ale paradoxně asi za svůj největší úspěch
považuju to, že si dokážu nějakým způsobem udržet svou osobnost na úkor toho, že nejsem
úplně přijímaná úplně každým v mém okolí, to je dost těžké a dost mi to trvalo. Dalo to hodně
práce. Myslím si, že jsem už na dobré cestě. Takže za svůj úspěch považuji asi to, že si
dokážu zachovat sebe a nepodmanit se tomu být negativní, a radši jdu sama svou cestou.
Máš někoho, kdo tě inspiruje, nebo ke komu vzhlížíš?
No tak takových je hrozně moc. Vzhlížím ke každému, kdo je chytrý, kdo něčeho dosáhl a
zároveň si udržel svoji pokoru. Určitě vzhlížím k rodičům, kteří oba vlastně vyšli z ničeho a
dokázali toho hrozně moc. Vzhlížím i ke spoustě kantorů tady, ačkoliv to asi nemám říkat, je
to pravda. Jestli chcete někoho jako populární osobnost, tak hodně vhlížím k Emmě Smetana,
je to nesmírně inteligentní mladá žena, hrozně krásná fyzicky i psychicky a ta mě hodně
inspiruje.
Máš něco, co tě demotivuje? Pokud ano, tak jak s tím bojuješ?
Tak mě demotivuje určitě hrozně moc zlost a nepřejícnost lidí. Ale spíš mě to mrzí, protože
mi přijde, že nikdo není zlý přirozeně, že za to může nějaký problém toho člověka. Když
vidím, že někomu nevadí srážet někoho, kdo něco dělá, jenom z principu, v podstatě to je
hodně demotivující. Bojovat se s tím moc nedá, maximálně tím, že to člověk nějakým
způsobem odřízne a začne se obklopovat spíš pozitivními lidmi než negativními. To je asi tak
jediný způsob boje.
Kdy a jak si se dostala k pečení, co tě přimělo se tomu aktivně věnovat?
K pečení jsem se dostala už jako malá, protože mě vždycky bavilo tvořit, už v nějakých sedmi
letech jsem milovala Michala z Kouzelně školky s jeho izolepami, měla jsem sbírku izolep po
domě. A bavila mě hodně keramika, bavilo mě malování, ale našla jsem se v tom pečení. Je to
hrozně dobré v tom, že je to skladné, protože se to udělá, pak se to sní, zbyde maximálně
fotka, což je super. Pečení jako takové dělám aktivně od třinácti let.
Máš nějaké tipy pro začínající cukráře?
Tipy pro začínající cukráře? Aby to zkoušeli, to je celé, někdy není posvícení a když se to
prostě nepovede tak to zkusím podruhé, potřetí, když se to ani napotřetí nepovede tak zkusím
něco jiného. Prostě zkoušet, to je jediné. Třeba moje makronky jsou loterie. I když jsem je
upekla tak třicetkrát a stejně, jednou se povedou a podruhé ne. Takže zkoušet to a nevzdávat
se.
Máš nějaký oblíbený recept?
To je hrozně těžké, já jich mám hrozně moc. Co mám ráda a baví mě, když jsou to
jednoduché věci. Ty mě baví hodně. Mám třeba moc ráda svůj flambovaný dort, což je
vlastně vanilkový korpus krémem z čerstvého sýra a z mascarpone, s ovocem a na vrchu je
směs na pusinky, která je oflambovaná. To mě moc baví, že si můžu užít i s tou flambovačkou
a tak.
Zúčastňuješ se nějakých soutěží?
No já mám teď jednu takovou velkou soutěž jménem maturita. Ale ne, jednou jsem se
zúčastnila soutěže v Sachru, což byl v podstatě jeden velký vtip, protože ta soutěž byla od
patnácti a mě bylo patnáct v dubnu a v září jsem šla soutěžit. Přihlásila jsem se tam v srpnu
s tím, že jsem nikdy nedělala Sachr a v říjnu jsem to vyhrála, takže to bylo docela vtipné. To
byla asi vlastně jediná soutěž. Jinak, ono je těžké se zúčastnit v amatérské cukrářské soutěži.
Teď jsem už alespoň dospělá, ale pro náctileté amatéry jich moc není.
Pomáhá ti škola v rozvíjení tvého talentu?
Teď si musím dát pozor, co řeknu, abych zvládla tu soutěž jménem maturita. Ne, to je
samozřejmě sranda. Určitě celá tahle škola je skvělá v tom, že nechá člověka seberealizovat,
což není vůbec samozřejmost a spousta studentů tady si to vůbec neuvědomuje. Ani já jsem si
to do jisté míry dlouho neuvědomovala. Ale není to obvyklé. Většinou je to koníček, co vám
bere čas na školu, něco, co vám prostě krade možnost studovat, kdežto tady je to bráno jako
něco navíc, což je super. Také určitě v tom, že vám dají možnost v čemkoliv se rozvíjet.
Jaké máš plány do budoucna?
Oblíbená otázka všech maturantů, řekla bych. No plánů mám spoustu, ale jasné plány asi
nemám žádné. Určitě chci být člověk, co bude žít šťastně, co bude žít v klidu. A chci žít
samostatně, chci žít nezávisle na někom, ale jestli budu celý život péct, jestli se budu věnovat
marketingu nebo jestli budu dělat něco úplně jiného, ještě vůbec nevím.
Co tě baví kromě pečení?
Tak baví mě toho hodně. To pečení mě baví asi nejvíc, protože jsem se v tom našla. Cítím, že
mám v tomhle nějaký talent, což hodně pomáhá. Miluju třeba i hudbu, baví mě ji dělat, ale
hrozně brzo cítím mantinely toho, že to už víc a lépe nejde a pak mě to trápí. Ale teda abych
odpověděla na otázku. Baví mě hudba, tanec, baví mě umění, zvířata, baví mě naše město –
Praha i celá Česká republika. Baví mě ale i cestovat. Jednoduše se snažím, aby mě bavilo
všechno.
Rozhovor moderovala a přepsala Agáta Tvrdíková a opravil ho pan profesor Formánek.