Ještě než začnete číst samotný rozhovor, rádi bychom se zde omluvili a upozornili vás na jeden důležitý fakt: tento rozhovor v tištěné podobě vyšel neopravený, i přesto, že je pod ním uvedeno, že ho opravila paní profesorka Růžičková. V naší redakci totiž došlo k nevědomé záměně původního, neopraveného textu a textu opraveného. Porot se velice omlouváme paní profesorce Růžičkové.
Tentokrát jsme si pro vás připravili rozhovor se studentkou IB, tentokrát s Terkou Hasíkovou. Ta v rozhovoru prozradila, co považuje za úspěch a mluvilo se i o školním muzikálu nebo studiu v zahraničí.
Co považuješ za úspěch?
To hodně záleží v jakém směru, ale obecně je to něco, co plánuju hodně dopředu, o co se hodně snažím, a nakonec se to podaří. Ať už ve škole nebo v osobním životě. Je to něco, o co se dlouhodobě snažíš, co vážně chceš, co tě někam posune a podaří se to. Tak to považuju za úspěch.
Co považuješ za svůj osobní úspěch?
Asi jsem do teďka nedokázala nic, co by bylo až tak moc výjimečné. Pokud se to stane, tak za úspěch bych mohla považovat to, že zvládnu IB. A zatím dobře zvládám první tři měsíce, takže to by se taky dalo považovat za úspěch. Ale zase nic tak velkého nemám.
Máš nějaké plány do budoucna?
Určitě ano. Jestli vystuduju IB, tak bych určitě chtěla jet studovat do Dánska marketing. Jestli mě tam vezmou, záleží na mém IB skóre, takže doufám, že to udělám. A jinak bych chtěla hodně cestovat, protože jsem toho zatím viděla hodně málo.
Pomohla ti tvá účast ve školním muzikálu nějak rozvinout tvé marketingové schopnosti?
Určitě ano, jelikož to byl vůbec můj „spouštěč“ na to, že jsem si uvědomila, že bych chtěla jít na nějaký marketingový nebo ekonomický obor. Předtím jsem si vlastně nemohla sama sebe představit v nějakém ekonomickém oboru. Když jsem měla s panem profesorem Houskou ekonomii, měla jsem čtyřku a byla jsem ráda. Ale po této zkušenosti jsem si poprvé uvědomila, že by mě něco takového mohlo bavit.
A vyvolal tento pocit nějaký jeden zážitek, nebo se to stalo průběžně?
Asi to bylo průběžně. Všechno to, jak jsme vymýšleli program, jak motivovat lidi k tomu, aby si koupili lístky a přišli. Takže nebyla to jen jedna událost, ale spíše jsem si k tomu přes ty dva roky sama našla cestu.
Proč ses rozhodla pro IB?
Nejspíš pro to, že u nás na škole to není tak drahé jako na ostatních školách. A taky je to opravdu neopakovatelná příležitost být první ročník, který si to zkusí. Být tři ve třídě, to už se nikomu nestane. A protože chci zažít angličtinu a studovat v zahraničí. Ekonomie podle mě není v Čechách na moc dobré úrovni, protože se tady všechno bere moc obecně a není místo pro specializaci. Zatímco ve Skandinávii a právě v tom Dánsku se rovnou můžu specializovat, což je dobré pro zaměstnání.
Máš nějakou konkrétní školu, kam bys ses chtěla dostat?
Ne, konkrétní školu vybranou nemám. Ale chtěla bych studovat v Dánsku, protože studium v angličtině je tam zdarma. Není to jediná země, ve které se dá takhle studovat, ale zase není jich moc. Dokonce pokud tam také pracujete nějaký počet hodin, tak můžete od státu dostat až dvacet tisíc korun měsíčně jako stipendium. Dánsko je opravdu takové symbolické pro zahraniční studenty. Jestli bych se tam opravdu vydala, tak bych asi nejraději byla v Kodani.
Co tě na IB nejvíc baví?
To, že v hodinách něco děláme. Oproti normální škole, kde sedíte v hodině, něco si zapíšete a pak si z toho napíšete test, v IB se mnohem více zapojujete. Samozřejmě že ve třech lidech tohle platí ještě víc, ale je to mnohem víc zábavný a mě asi poprvé baví se připravovat do školy, protože si myslím, že to má nějaký smysl. Cítím se víc jako, že to dělám sama pro sebe a ne kvůli tomu, abych měla jedničku z testu. To že jsem měla jedničku z testu je po dvou letech úplně jedno. Tady jde o ty závěrečné zkoušky a IB vás donutí připravovat se průběžně a hlavně
pokud jste pozadu.
Která část z CAS (Creativity, Activity, Servis) tě nejvíc baví?
Kreativita. Sama o sobě si myslím, že jsem kreativní člověk. Já třeba jako kreativitu provozuju to, že doma vařím, peču a normálně mi to přijde jako něco, co všichni děláme, ale myslím si, že ve světě to moc nedělají, takže ten CAS je k tomu donutí. Já třeba nejsem člověk, který moc sportuje, takže ty aktivity mi moc nejdou. Ale ta kreativita se dá dát na strašně moc věcí. Jestli doma malujete, pečete, děláte korálky, tak z toho máte body do kreativity.
Co sis vybrala na ostatní dvě části CAS?
No, ono se nedá říct, že je jenom jedna věc. V CAS máte udělat čtyřicet reflexí z každé části. Takže čtyřicet reflexí z kreativity, čtyřicet z aktivity, čtyřicet ze servisu. A pak je tu jeden velký „CAS project“, který má trvat více jak měsíc. A okolo toho máte udělat prakticky čtyřicet dalších. Můžete klidně mít dvě, tři reflexe z jednoho projektu, ale mělo by z nic být jasné, že se někam posouváte. Když vezmeme za příklad to moje vaření, tak jsem začala na koláčích se švestkami, pak jsem se posunula na muffiny a za měsíc upeču husu. Někam se tím posouvám. Nejsou to úplně jednotlivé věci, ale více projektů, kterými se posouváte dál, ať už fyzicky nebo psychicky. Do aktivity se vám třeba počítá to, že si půjdete zaběhat. Každý den budete běhat pět minut, až nakonec uběhnete deset a nebude vám to dělat problém. Já jsem třeba byla hrát squash nebo jsem jezdila na bruslích, čehož se přirozeně bojím a jsem ráda, že jsem nespadla. Co se týče servisu, tak tam se počítá jakékoli dobrovolnictví. I když upečete koláče a rozdáte je ve škole, tak to je servis. Nebo můžete číst pohádky v dětském domově. Otázka samozřejmě je, jak dobrý je to servis, ale stále se vám to počítá k dobru. Já se této části CAS ještě moc nevěnovala, pořád přemýšlím, co budu dělat.
Věnuješ se nějakým mimoškolním aktivitám?
S IB už ne, nebo spíš už nemám žádné organisované aktivity. Někdy si doma něco nakreslím, což by se asi dalo považovat za mimoškolní aktivitu. Ale už nikam nechodím, protože už na to nemám čas. IB po vás vyžaduje každodenní přípravu a ani o víkendech už nemám moc volno. Dalo by se říct, že za moji největší mimoškolní aktivitu by se dal považovat vztah, protože udržet si vztah v IB je docela náročný.
Na rozhovoru se podíleli: paní profesorka Růžičková, ta text opravila, Sam McLean text přepsal a Lucie Bradáčová rozhovor „moderovala“