Tentokrát jsme pro vás udělali rozhovor s Luckou Bürgerovou, která nám prozradila, co je to TOK nebo CAS a co je podle ní úspěch.
Co považuješ za úspěch?
Úspěch sám o sobě je dost vysvětlující výraz, ale řekla bych, že asi něco, co se
snaží člověk nebo skupina lidí splnit, jako zprvu nedosažitelný cíl, kterého se
nakonec dosáhne.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
To samozřejmě záleží, asi co se týče školy, tam jich bude pár, protože třeba
dostat u pana profesora Kučery za 1 z testu z dějin umění se mi povedlo jen
jednou a byla jsem za to fakt ráda. Ne, dělám si srandu, ale myslím, že za svůj
největší úspěch považuji splnění malé maturity, jelikož to se mi zdálo na začátku 1. ročníku nemožné.
Máš někoho, ke komu vzhlížíš a kdo tě motivuje?
Nemyslím si to, nad touto otázkou jsem přemýšlela a nemyslím si, že bych měla
vysloveně idola, podle kterého bych se snažila chovat, nebo oblékat, nebo být
jako on/ona.
A nemáš tedy někoho, ke komu nevzhlížíš jako k idolovi, ale ke kterému
máš spíš respekt?
Když to tedy vezmeme takhle. Respekt mám ke svému dědovi, který, ačkoliv na
tehdejší dobu měl na gymnázium špatné známky, se stal doktorem a byl
internistou až do svých 65 let, tuším. Ale není to až tak, že bych jako on chtěla
studovat medicínu, spíše ho obdivuji.
Máš i nějaké mimoškolní aktivity?
Počítá se vztah jako mimoškolní aktivita? Dělám si srandu, ale hodně z mého
volného času naplňuje právě můj vztah, posléze moje domácí zvířata a k tomu se
snažím občas si jít zahrát volejbal.
Proč si se rozhodla pro IB?
No, není to úplně, že bych měla bůhvíjaké nadšení pro studium v zahraničí,
spíše se snažím zlepšit si angličtinu ve všech směrech a zkusit taky přemýšlet
trochu jinak.
Co ti přineslo IB?
Zatím určitě rozvinulo moje kritické myšlení a hlubší hodnocení sebe sama i
ostatních, jelikož jsme k tomu neustále vedené, ale nejen v tom negativním slova
smyslu. Říkat, co všechno je špatně, není tak těžké, tudíž my se zpětnou vazbu
učíme dávat vyváženou – i s pozitivy.
Mohla by ses podělit o nějaké rady, pro ty, co teprve s IB začínají?
Já přemýšlím, jak je nedemotivovat, určitě v tom nehledejte systém, který znáte
z českých škol, nebo alespoň já ho tam nevidím. Snažila bych se to pobrat jako
úplně něco nového, jiný způsob dělání věcí i přemýšlení nad nimi.
Mohla bys nám přiblížit co je to TOK?
To je zkratka z Theory of Knowledge, což je vlastně jeden ze tří povinných
předmětů, které ale nejsou tradičně známkované, že by se člověk něco naučil a
pak to vypsal do testu. TOK je o tom, že přemýšlíme, jak víme to, co víme a jak
to můžeme obhájit. Kupříkladu padají otázky; „Jak víme, že si umíme uvařit
čaj?“
Osvětlíš nám co je CAS?
CAS je dalším ze tří „netradičně známkovaných“ předmětů, je to něco, co se
musí splnit, ale neznámkuje se. Je potřeba ho splnit, ale nelze splnit dobře, nebo
špatně, prostě jen splnit. CAS je zkratka ze slov creativity, activity a servis.
Jedná se o to, že ve svém volném čase dělám vždy něco z toho – něco upeču, jdu
si zaběhat nebo s něčím pomůžu sousedce. Z těchto věcí musí být nějaká
dokumentace a posléze sebereflexe – proč jsem si aktivitu vybrala, co jsem od ní
očekávala, co se na ní povedlo, nebo nepovedlo a co lze příště zlepšit.
Která část CAS tě nejvíc baví?
Já jsem hodně „zvířecí člověk“ a do servisu jsem si našla venčení pejsků
z menšího útulku, takže asi momentálně servis.
Čím bys chtěla být, až dostuduješ?
Na to se mě ptalo už tak asi 10 lidí, když jsem nastoupila do IB, a vůbec
netuším. Mám představu o nějakých humanitních oborech, možná, že
žurnalistika, média, design, grafika, ideálně i trochu spojené s psychologií, něco
na ten způsob.
Jaké máš sny do budoucna?
Asi hlavně neztratit se v životě, nevím, nemám vyloženě, že bych měla sen, co,
kde nebo jak dělat, spíš bych chtěla hodně cestovat, nemám úplně konkrétní
činnosti a cíle, tedy mimo uspění v IB zkoušce. Ale jinak nemám vysloveně
naplánováno nebo vysněno: „Chci se uvrtat v téhle a téhle zemi a tam mít
šťastný život, manžílka, dům, 5 dětí, psa a Ferrari.“ To úplně ne.
Na rozhovoru se podílela paní profesorka Štefánková, která text opravovala, Agáta Tvrdíková text přepsala a Iveta Steinbachová byla reportérka.