Kateřina Bilinová je studentka IB DP, a my jsme se proto rozhodli s ní pro vás udělat rozhovor, ve kterém se dozvíte nejen to, jak moc je třeba se na IB DP učit, co by vzkázala potenciálním studentům IB nebo jak si lze studium IB usnadnit.
Co považuješ za úspěch?
Pro mě bude úspěch, když budu šťastná, ať je to nějaká finanční stabilita, ať je to nějaká rodina, prostě štěstí. A teď pro mě bude úspěch momentálně, když přežiju IB.
Co považuješ za svůj osobní úspěch?
Můj osobní úspěch, určitě to, že jsem na rok odjela do Japonska studovat. Potom to, že jsem se přihlásila na IB, i když jsem prakticky nevěděla vůbec, co to je a do čeho jdu, protože na rozdíl od nižších ročníků, my jsme neměli takovýhle přípravný seminář, jaký teď škola pro studenty dělá, takže jsme byly hozeny do vody, a plav!
Když vás teda takhle hodili do vody, jak jsi řekla, proč ses teda na IB přihlásila?
Protože IB nabízí různé výhody, které, kdybych normálně vystudovala gymnázium, asi mít nebudu. Jednou z těch výhod je určitě to, že mě vezmou na vysokou školu bez přijímaček. Samozřejmě to platí v zahraničí. Tady v Čechách IB taky hraje roli, ale určitě ne tak velkou a určitě to není ani na všech školách v zahraničí, ale většina škol, když máte nějaký dosažený počet bodů ze závěrečných zkoušek, po vás nepožadují vstupní testy a přijímací zkoušky a rovnou vás tam vezmou. A i když ta škola po vás ty testy bude požadovat, tak pokud se třeba stane, že budete pod čarou, dají určitě přednost vám, protože máte IB, než lidem, kteří ho nemají.
Takže hádám, že už máš nějakou školu vybranou, když jsi do toho takhle vstoupila.
Úplně nějakou konkrétní, že bych znala jméno, nemám. Vím obor, medicína, a chtěla bych do ciziny. Buď Anglie, Japonsko nebo Nizozemí. Konkrétně do Amsterdamu.
Máš někoho, ke komu vzhlížíš?
Profesně je to určitě Candice DeLong, která dělá psychologickou profilaci vrahů. Pracuje pro FBI a podílela se na spoustě vyřešených případů, a jelikož chci studovat psychiatrii, tak je pro mě tahle paní opravdu vzorem.
Je něco, co tě demotivuje?
No, i já sama sebe občas trošku demotivuju a taky hodně prokrastinuji.
A někdy, když se podívám na to množství učení, které mám. To mě taky někdy dost demotivuje.
Co se ti na IB nejvíc líbí?
To je hezká otázka. Na IB se mi nejvíc líbí, že si tam můžu zvolit obtížnost předmětů, které probírám. Mám jich teda sice jenom 6, z toho jsou tři na high level, tři na standard level a já si můžu vybrat, které chci na high level. Což je výhoda, protože si můžu vybrat předměty, které mě baví a kterými se chci v budoucnu zabývat. Ale zároveň, tím, že se to tady teprve rozjíždí a není tady ten výběr předmětů tak velký jako na jiných školách, kde už to IB běží spousty let, jsou tady jen ty základní předměty, ale i tak je to v pohodě. A taky se mi líbí, že jsou předměty různě propojené, takže se najde nějaká indicie z historie třeba i v biologii a to učivo pak dává více smysl.
Co se týče dobrovolnické části v Creativity, Activity and Service, co na ní děláš?
Chodím do nemocnice, do Thomayerovy nemocnice, chodím na dětskou psychiatrii pravidelně, a potom, když se naskytne možnost, tak jdu i na geriatrii, což je oddělení, kde leží senioři, kteří mají nějaké problémy hlavně pohybové, není to vyloženě „LDNka“. Jsou tam třeba lidé bez končetin kvůli cukrovce a tak. Ti senioři nemají moc vnější kontakt lidmi z venku. Někteří nemají ani rodinu, která by za nimi docházela. Chodím tam s nákupním košíkem prodávat různé věci jako třeba šampon, toaletní papír, časopisy, sušenky a podobně, říká se tomu doplňkový prodej. Peníze samozřejmě nejdou mně, ale jdou na nákup těchto zásob, takže se ty peníze víceméně pořád točí v tom prodeji a nejdou nikomu do kapsy. A senioři si u toho i popovídají, takže mají interakci s venkovním světem. Ale hlavní důvod, proč chodím to Thomayerovy nemocnice je dětská psychiatrie.
Kolik hodin denně se učíš?
Na hodiny to nevím přesně. Kolik mám práce, tolik jí mám. Záleží na tom, co mám druhý den za předměty a v kolik přijdu domu, ale já jelikož chodím domu třeba v sedm, tak se učím třeba dvě hodiny. Potom ještě úkoly.
Když teda dvě hodiny, jak se učíš?
No, IB je hodně o domácí práci a domácí přípravě. A ono to není ani tak o učení, ale spíš o čtení, je to styl výuky jako na vysoké škole, takže se řekne v hodině „Tak tady prostě je text, dome si ho pročtěte.“ Na historii, si například vezme text z knížky, ten si doma pročteme a potom ho druhou hodinu rozebíráme. Pokud něčemu nerozumíme, tak se zeptáme, profesor nám to vysvětlí a jdeme dál, pak si ve škole uděláme otázky, které jsou ve stylu testu, který se bude psát, aby nás připravili.
Takže je to dost jiný než učení, co máme tady?
Pokud na IB chce člověk, který se nerad učí a nerad sedí doma, tak pro něj IB nemá smysl. Protože je to o tom si sednout a pročíst si ty věci, protože, když se to nepřečte, tak ten člověk neví souvislosti. A je to špatné i v hodině, sice se nepíšou klasické testy, ale testy v podobě závěrečného IB testu, abychom si zvykly na otázky a naučily se na ně odpovídat, a tam člověk potřebuje ty znalosti a znát souvislosti.
Jaké předměty z IB máš nejraději?
Nejradši mám asi češtinu, angličtinu, biologii a historii, i když nejsem moc historický člověk. Tady jde spíš o to, že ti učitelé to dokážou udělat fakt zajímavé. A jsou strašně ochotní, takže je to i těmi učiteli, že mám ráda tyto předměty.
Je to i trochu zábava nebo jenom tvrdá práce?
Mám říct učitelsky nebo žákovsky přijatelnou verzi? Ne, tak samozřejmě, je to obojí. Je to víc té tvrdé práce, ale je to i sranda. Tím, že ti učitelé jsou fakt v pohodě, tak i v těch hodinách je docela sranda. A někdy, když jsme napřed, tak ten učitel řekne: „Tak teď můžeme dvě tři minutky kecat o něčem jiném. Pak se zase vrátíme k tomu.“ nebo „ Já vidím, že jste unavené, tak si dejte minutku oddych, pak zase budeme pokračovat.“
A hlavně tou zábavnou částí má být CAS (Creativity, Activity, Service), dobrovolnictví, aktivity a kreativita. To má být zábavná část, ale záleží, co si člověk vybere. Každopádně v IB je čas na nějaký soukromý život a na nějakou zábavu, ale je to všechno o tom, jak si člověk umí rozvrhnout čas.
Já jsem první měsíc chodila spát ve čtyři odpoledne. Když jsem přišla ze školy, byla jsem strašně vyřízená, i když jsme se moc neučily. Bylo toho prostě na mě hrozně moc, fakt jenom tím časovým uspořádáním. Takže když si řeknu: „Přijdu ze školy, dám si půl hoďky oraz, pak se budu hoďku dvě učit a pak si půjdu dělat svoje věci.“ To budu dělat třeba tři dny v týdnu a pak dva dny si dám klid. Pak si myslím, že by to mělo být úplně v pohodě. Samozřejmě záleží na tom, co mám na příští den udělat.
Je něco, co bys řekla lidem, co IB zvažují?
Jestli chcete jít na školu do ciziny, tak si myslím, že to smysl určitě má. Neříkám, že se bez „IBčka“ nedá dostat na školu, samozřejmě dá, ale to IB otevírá nové dveře. Jsou tam jiné možnosti, to zaprvé. Zadruhé, je to úplně jiný styl výuky, takže jestli si chcete vyzkoušet něco nového, tak tohle je určitě dobré.
A dá se z toho určitě odejít, po, myslím, prvním půlroce. Pokud to člověk nezvládá. Není žádný problém.
A jedna věc, co je úplně skvělá, že IB je takový jakože „mekáč“. Po celém světě se v IB v tom daném ročníku vyučuje to samé a „IBčka“ mají všechna stejná skripta, takže když něčemu nerozumíte nebo vám chybí nějaké zápisky, knížky, něco, tak se dá na internetu najít spousta IB komunit, kde se s vámi ti lidé podělí o svoje zkušenosti z IB a celkově o jejich zápisky, třeba vám to i vysvětlí.
Já jsem našla na internetu na Skype jednu Američanku, která to studovala, ještě jsem s ní nemluvila, ale píšeme si a řekla mi, že je ochotná mi vysvětlit, co budu potřebovat, protože má stejné předměty. Dokonce jsou i mobilní aplikace, různá fóra pro IB studenty, takže si myslím, že to je dobré na „IBčku“.
Na rozhovoru se podíleli jako reportéři Samuel McLean, Lucie Bradáčová, jako autoři článku Daniel Šulc a Lucie Bradáčová a korekturu textu dělal pan profesor Martin Formánek.